Colours of Ostrava 2011
Yann Tiersen (Francie)
Oceňovaný autor hudby k filmům Amélie z Montmartru nebo Good bye, Lenin! s kapelou
Galský Michael Nyman vyměnil kavárenský akordeon za elektrickou kytaru a napsal hudbu k pomyslnému filmu: Good bye, Amélie z Montmartru.
Na Colours představí totiž Tiersen velkolepé rockové oratorium Dust Lane přirovnávané k majestátnosti Arcade Fire.
Nazpíval ho v angličtině a v produkci Ken Thomase (Sigur Rós, Psychic TV, PiL.) natočil na Ostrově teroru (Ouessant) ležícím na severozápadním pobřeží Bretaně v Keltském moři.
Je poznamenané smrtí matky, inspirované cestou do palestinské Gazy a textem amerického spisovatele Henry Millera a nejvíc kdy předtím zdůrazňuje Tiersenovy rockové začátky.
„Nemohu se zbavit dojmu, že neposlouchám Francouze. A říkáte Paříž, jak vás to napadlo?," řekl kdysi Philip Glass novinářům, když mu Tiersena pouštěli. Odhalil tak jádro jeho nevšední skladatelské originality: pochází totiž z Bretaně, kde se hraje výrazně odlišnější hudba než ve zbytku Francie. Tiersena také podle jeho slov víc než cokoliv francouzského ovlivnili Joy Divison s Penguin Café Orchestra a Michael Nyman – do jednoho Angličané.
„Všechno kolem Amélie je komické. Paříž je město, které možná nenávidím ze všech na světě nejvíc," doplnil Tiersen Glassův názor během loňského rozhovoru k albu Dusty Lane. Narodil se před jednačtyřiceti lety v přístavním městě Brest. Na konzervatoři v Rennes vystudoval klavír, housle a diplom má i z dirigování. Jedna z legend vypráví, že ve třinácti letech za génia považovaný kluk rozštípal housle a začal hrát s punkovými kapelami.
Návrat k Beethovenovi, Chopinovi a Debussyho impresionismu si ale vykompenzoval způsobem, řadící Tiersena mezi ikony moderní hudby: svět klasiky odvážně zkombinoval s minimalismem, ambientem, rockem, elektronikou a šansonem, nikdy v sobě také nezapřel vztah k bretaňské tradiční hudbě a slabost pro Serge Gainsbourga, jehož bývalá manželka – herečka a zpěvačka Jane Birkin – zpívala na Tiersenově předposledním albu Les Retrouvailles z roku 2005.
Na mrazivě temném díle se zvukem cembala hostovali také Elizabeth Fraser (Cocteau Twins) a Stuart Staples (Tindersticks) a Tiersen potvrzoval snahu vymanit se ze škatulky výhradně instrumentálního autora líbezné hudby k filmům Amélie z Montmartru a Good Bye, Lenin! pasující ho přitom ale na mezinárodní skladatelskou hvězdu.
Daleko víc si cenil desek, které nahrál předtím, z nichž třeba pocházela témata k Amélii a soundtracku k dramatu režiséra Ericka Zonca Vysněný život andělů. Tiersen ovládá spoustu nástrojů, používá samply smyčců i velkých orchestrů a rád experimentuje: proslul například častým využíváním novodobého elektronického nástroje ondes martenot, hybridu varhan a thereminu objevující se později na albech Radiohead a Toma Waitse.
Yann Tiersen získal mnoho hudebních a filmových cen, nikdy ale netěžil z minulosti, neustále posouvá svou hudbu dopředu a s mohutně znějícím Dust Lane – velkolepou oslavou lidství v blízkosti smrti - jeho úsilí vrcholí.
Foto
