Colours of Ostrava 2011
Salif Keita (Mali)
POZOR ZMĚNA: Youssou N´Doura, který zrušil část evropského turné ze zdravotních důvodů a na Colours nepřijede, nahrazuje Salif Keita, jiný král africké hudby s fenomenálním hlasem!
Jeden z nejfenomenálnějších hlasů planety se vrací na Colours.
Jednašedesátiletý zpěvák z Mali s početnou kapelou znovu spustí svůj divoce strhující afrofunk, na který mnozí návštěvníci festivalu dodnes vzpomínají jako na milník svého zasvěcení do africké hudby.
Během koncertu dokázal Salif Keita i přes svůj věk dopadnout z výšky na kolena, tančit, že mu málem sboristky nestačily a v klidu jsme ho zažili pouze tehdy, když vzal do rukou akustickou kytaru a pohroužil se do nádherných baladických písní - niterných reflexí svého neobyčejného života.
Ačkoliv mu byl předurčen osud privilegovaných a uctívaných, krutý žert přírody z něho učinil outsidera. Snad právě proto měl vždy tak blízko ke svému publiku. Svou magickou sílu prý dodnes získává meditacemi uprostřed malijské buše. Tam, kde se nad ním osud přece jenom ustrnul a obdařil ho hlasem, o kterém v tisku kdysi napsali: „Kdyby nebesa uměla zpívat, zněla by jako Salif Keita."
Vstoupil do života jako prokletý a nechtěný albín, odvržený vlastní rodinou. V Mali lidé totiž věří, že albíni přinášejí smůlu a nemoci. Rozhodnutím vydat se na hudební dráhu ale proti sobě popudil své okolí daleko víc. Pochází z královského rodu Sunjata Keity, zakladatele bájné malijské říše a coby zpěvák se najednou ocitl mezi grioty, profesionálními západoafrickými hudebníky, patřící mezi nejnižší společenskou kastu, což bylo pro šlechtického potomka neodpustitelné. Čelil nepřátelství i ze strany samotných griotů, aby jim zanedlouho dokázal, že svůj úmysl stát se hudebníkem nevnímá jako vykoupení, nýbrž jako životní cíl.
„V hudbě jsem od počátku cítil velkou moc. Stala se pro mne záležitostí duše a já poznal, že je to pro mne jediný způsob, jak se dotknout Boha."
V 60. letech se stal členem dvou nejvlivnějších malijských orchestrů – Rail Band a Les Ambassadeurs – v nichž se podílel na zrodu moderní africké hudby. Jako jeden z prvních dokázal vidět za horizont: v roce 1987 natočil v Paříži přelomové album Soro, na němž definoval nový styl afropop. Ve sloučení elektronických nástrojů a nejmodernějších nahrávacích technologií s tradičními nástroji spatřoval možnost představit africkou hudbu v plné síle a zároveň ji dál rozvíjet, ať už po rockovém nebo popovém způsobu. „Směs tradičního a moderního, to je naše budoucnost. Ne pouze v Africe, ale všude. Je to zároveň nejlepší způsob jak žít," řekl tehdy a nadcházející éra world music mu dala za pravdu. Spolupracoval s Carlosem Santanou, Joe Zawinulem, Wayne Shorterem, Libiny Colour, Bonnie Raitt, nebo avantgardistou Ryuichi Sakamotou a podílel se na celé řadě významných projektů.
Ke kořenům z nichž vyšel, oproštěný od elektroniky, se vrátil s vysoce ceněnými a úspěšnými alby Moffou (2002) a M´Bemba (2005) rozezvučenými pouze dřevenými loutnami, loveckými harfami a perkusemi.
Se vším všudy na nich překonal sám sebe. Donutil publikum po celém světě i na Colours ustrnout, sklonit se před jeho nezpochybnitelnou tvůrčí i hlasovou genialitou. Stal se opět věrozvěstem. Vybrousil ryzí hudební diamant, v jehož odlesku se třpytí dávnověkost s citlivou renovací.
Nad některými skladbami však ležel stín dávné bolesti. Název M´Bemba znamená předci, které Keita v písních prosí za odpuštění za to, že se z něho stal hudebník. „Jedná se o hold mým předkům a zároveň slib, že v tom, co teď dělám chci dál pokračovat. Nejsem griot, ale muzikant, a jako muzikant mohu lidem také přinášet poselství. Většina mé hudby je o míru a lásce."
Za celoživotní zásluhy pro africkou hudbu mu v roce 2004 udělili významnou cenu Kora Awards, africkou obdobu americké Grammy, na níž byl Salif Keita několikrát nominován.
Veřejnými, natož politickými apely Salif Keita vždy šetřil. Na předloňském albu La Différence ale povstal s nesmlouvavou, osobní zkušeností podpořenou výzvou k zastavení diskriminace albínů.
„Jsem černý, ale má kůže je bílá. To je rozdíl, který mě dělá krásným. Jsem bílý, ale má krev je černá. Miluji to," zpívá na podporu kampaně zamezující vraždění „bílých černochů" pro rituální obřady.
Lidsky a muzikantsky velmi přesvědčivé album obdrželo ve Francii tu nejvyšší hudební cenu Victoires de la Musique.
Čím blíž ke stáří, přerůstá Keitova obdivovaná ekvilibristická hlasová pružnost v moudrou naléhavost. Sálá emocemi jako nikdy předtím a dokládá, že patří k největším žijícím umělcům Afriky.
Foto
