Účinkující
Tamikrest (Mali)
Přímí následovníci proslulých Tinariwen. Nejčerstvější výhonek hudby saharského národa Tuaregů
Nejčerstvější výhonek hudby saharského národa Tuaregů, křižující jako kdysi velbloudí karavany nekonečnou Saharou po největších světových festivalech.
„Tinariwen představují strom tuarežské hudby a my jeho listí a květy. Oni vyšlapali stezku, naší povinnosti je z ní sejít a vytvořit budoucnost," řekl Ousmane Ag Mossa, kytarista a zakladatel skupiny.
Po staletí si kočovní Tuaregové ve svých uhrančivě hypnotických písních vystačili s hlasy a dřevěnými nástroji. Přes všechny útrapy s nimi vydrželi až do 80. let, dál už to nešlo. Napříč národem bylo nutné rozšířit naléhavou hudební zprávu o povzbuzení národa schopnou přehlušit těžké povstalecké boje i ticho kolem Tuaregů. Tehdy skupina Tinariwen jako první přišla s revolučním rockovým pouštním blues, v němž starobylé loutny nahradily elektrické kytary. Tuaregové mu říkají assouf, což ve volném překladu znamená „nostalgii, touhu, smutek a spirituální duchovno, vyjadřující dění ve tmě, kam už nedosáhne zář ohně".
Účastníci povstání Tinariwen do „válkou a suchem radikalizované" tradiční tuarežské hudby zanesli v alžírských uprchlických táborech západní vlivy: Jimiho Hendrixe, Boba Marleyho, Rolling Stones, Johnna Lennona i Boba Dylana. Začali psát novou kapitolu své hudby, v níž pokračuje nejmladší generace na čele s Tamikrest, kteří dávají pro změnu přednost méně syrovější, daleko melodičtější hudbě jakou naposlouchali od Pink Floyd nebo Dire Straits.
Tuaregové, odvěcí vládci Sahary, patří k berberským národům, hovoří jazykem tamashek a udržují si unikátní kulturu a kmenové uspořádání. V 60. letech se ale tuarežská území postupně začlenila do pětice nově vzniklých států: Mali, Niger, Čad, Alžírsko, Burkina Faso a Libye. V tu chvíli se z hrdých nomádů stala nechtěná, méněcenná, v nejchudších a nejzaostalejších regionech přežívající národnostní menšina bojující o holé přežití v povstáních.
Členové Tamikrest války neprožili v zákopech, ale smrt mnoha přátel a rodinných příslušníků se jim nevyhnula. „Narodil jsem se uprostřed děsivého neštěstí, uprostřed sucha, hladomoru a začátku povstání. Když jsem byl starší, nechtěl jsem bojovat. Toužil jsem po kytaře, abych mohl zpívat o svém národě a všemu, čím musí procházet. Pochopil jsem, že hudba dokáže být mocnou zbraní,"řekl Ousmane Agg.
Název Tamikrest znamená v jazyce tamashek „spojení nebo koalice" protože členové smíšené skupiny pocházejí z různých míst Mali, přestože se dali dohromady v roce 2006 v regionu Kidalu. Většina z nich chodila do školy zřízené francouzskou nevládní organizací, kde se jim dostalo nejen vzdělání, ale i přístupu k internetu a příležitosti poslouchat alba se západním rockem, reggae, hip hopem a popmusic. Škola jim také obstarala aparaturu s kytarami, mezi chudými Tuaregy nedostupné zboží.
Tamikrest v roce 2008 poprvé zazářili po boku mnoha velkých hvězd na legendárním Festivale v poušti nedaleko malijského města Essakane. Seznámili se tu s americkou kapelou Dirtmusic (Chris Eckman, zároveň člen Walkabouts, Hugo Race od Bad Seeds a Chris Brokaw). Natočili spolu album BKO a vyjeli na evropské turné, kde si zahráli na stejných podiích s Tinariwen.
Debutové album Adagh (2010) z trasy saharského assoufu díky seznámení s Dirtmusic a produkci Chrise Eckmana vybočilo. Tamikrest hrají melodický rock s ječivými sboristkami zasažený afrofunkem, reggae, rapují ve francouzštině a kytaristé si berou za vzor Santanu.
V mezinárodních anketách velmi bodující album Toumastin (2011) si tuto rafinovanou, snad o něco víc psychedeličtější linii udrželo. Hostují na něm violista Matjaze Sekne a perkusista Blaz Celarec ze Slovinska a tusconský klávesista Chris Cacavas.
Tamikrest se ve svých textech obracejí především k Tuaregům. Vyzývají ke sjednocení, mládež povzbuzují ke studiu a hlavně zpívají o potřebě míru a klidu: válek, povstání a ponížení si prý Tuaregové užili už dost.
Foto
